ADANI-ZARI

Krym, odkud jihorus pochází, byl odedávna místem intenzivního chovu ovcí. V 17. století přišli společně s chovem ovcí merino i psi, kteří mělo zabezpečit podmínky, na které byla stáda zvyklá. Tito psi byli pravděpodobně velice blízcí dvěma významným plemenům z Iberského poloostrova, katalánskému ovčáku Gos d` Atuda Catala a většímu Cao da Serra de Aires.
Importovaní psi byli kříženi s místními ovčáky asijského původu.
Došlo tak k nečekanému zkřížení dvou vývojových větví ovčáků, stovky let rozdělených geograficky značnou vzdáleností. Výběr jedinců byl veden snahou získat větší a ostřejší psy. Je pravděpodobné, že byl cíleně přikřížen velký a silný kastronský honič a téměř jistě i chrti orientálního původu, typu tazy, což byli velcí psi s hustou srstí.

Na rozdíl od jiných pasteveckých nebo ovčáckých psů, jejichž typ se utvářel výhradně vlivem domácího prostředí a geografické izolace, byli jihorusi cílevědomě chováni již v 19. století. Chovatelé ovcí měli velké chovatelské farmy psů tohoto plemene. Počet stád ovcí a množství jihoruských ovčáků překračovalo meze představivosti. Stačí jen dodat, že ve druhé polovině minulého století choval Fridrich Eduardovič Falc-Faein v usedlosti Askania – Nova přes 2000 jihorusů, nazývaných též ovčáky ruskými.
Dlouhý čas byl jihoruský ovčák mimo Krym zcela neznámý. Koncem 19. století se však Krym stal místem odpočinku carského dvora a moskevské elity a tehdy vzbudil jihorus veliký zájem. Na přání samotného cara Mikoláše II. Byla skupina těchto psů vystavena v roce 1900 na světové výstavě v Paříži v ruském pavilonu.

VŘSR a občanská válka doslova zpustošily nejen celou zemi, ale také populaci jihoruských ovčáků. Jak píše profesor A. Brauner, autor vědeckého popisu jihoruského ovčáka: „Askania – Nova šla z ruky do ruky nepřátelských armád. Ovčáci k sobě nepustili cizí osoby, takže se to vyřešilo vystřílením téměř celého chovu (2000) psů. Když jsem tam v roce 1923 přijel, zbylo jen několik kusů štěňat.“
I přesto zůstala již znárodněná Askania – Nova střediskem chovu jihoruských ovčáků, z nichž část byla základem chovu ve velké státní chovné stanici Džankhoje. Znovuobnovení plemene probíhalo také přemístěním části psů do chovných stanic v Leningradě, Moskvě, Charkově. V roce 1939 se v Simferopolu konala 1. speciální výstava jihoruských ovčáků, na které byli předvedeni typově vyrovnaní, většinou bílí psi.
Další, pravděpodobně nejdramatičtější, etapou v historii jihoruských ovčáků byla druhá světová válka. Psi byli znovu vystříleni, a zčásti také pravděpodobně vyvezeni Němci. Zůstalo jen několik ojedinělých exemplářů. Populace byla tak nevelká, že se chovatelé dohodli na křížení s jinými plemeny.

Ve 40. a 50. letech bylo mnohokrát registrováno krytí kavkazským ovčákem, komondorem, německým ovčákem a velkými královskými pudly. Koncem 50. let se centrem chovu jihoruských ovčáků stal Leningrad, kde bylo v roce 1955 zapsáno 55 psů chovatelů sdružených do klubu DOSAAF, následovala Moskva – Krasnaja Zviezda, Odessa a Brack. Přesto už zůstal jihoruský ovčák v SSSR mnohem méně rozšířený než například kavkazský pastevecký pes. A to i přes svoji vynikající reputaci strážného psa.
Jednou z příčin nevelkého zájmu chovatelských stanic byla dlouhá bílá srst, která pro dobrý vzhled potřebuje poněkud více péče.

Psi nesměli být v počátcích vyváženi ze země ani chováni v amatérských chovatelských stanicích. První z nich byli údajně převáženi přes hranice obarvení na černo jako novofundlandští psi. Několik jedinců se přes zákaz vývozu podařilo přivést do Polska a Švýcarska.
Mezi první chovatele jihoruských ovčáků v Evropě patří paní Bartmanová z Polska se svou chovatelskou stanicí Nortonia. Většina z našich psů má v rodokmenu její dvojnásobnou Světovou vítězku Anju či Světovou vítězku Madžalis.

I přes silnou ochrannou reakci je jihoruský ovčák při důsledném a citlivém vedení neuvěřitelně milý rodinný pes. Vyžaduje stálý kontakt s lidmi a dokáže si jej vynucovat nevtíravým, a na svojí velikost i neobyčejně něžným způsobem.
Je velice učenlivý a to, co se naučí, zpravidla nezapomíná. Dobře stopuje, zvládá základní výcvik i agility.
Ve Švýcarsku se používá jako záchranářský a lavinový pes. Přesto to není pes pro vrcholový sportovní výcvik, ale především nepodplatitelný strážný pes.

S chovem jihoruských ovčáků v České republice bylo započato stejně jako v ostatních zemí Evropy až na přelomu 90. let.
V roce 1988 importoval pan Blažek z tehdejšího Sovětského svazu fenu Lukéria, která je v naší plemenné knize vedená pod číslem zápisu 1. Vzápětí přivezl ještě z první evropské chovatelské stanice jihorusů, polské stanice Nortonia, psa Amal Nortonia. Na těchto dvou psech byl v podstatě započat chov jihoruských ovčáků u nás. Spojením jedinců se narodil v chovatelské stanici z Březové rokle první registrovaný vrh. Tato stěňata se stala zakladateli dalších stanic.
V roce 1990 byli do České republiky importováni další jedinci – pes Gríša z Ukrajiny, fena Juna Nortonia z Polska, z bývalého Sovětského svazu feny Olesja a Ulla Berendej, feny Oněga Volsk, Prima a pes Ivan. Chovná základna tak u nás byla poměrně široká.

Objevily se první vrhy, kvalitní, ale také méně zdařilé odchovy. Již v počátcích se naší chovatelské začali potýkat s nejrůznějšími nedostatky v exteriéru, jako byly špatné skusy a velmi nízká kohoutová výška. Tyto vady v prvopočátcích bohužel nebyly dostatečným varováním pro některé chovatele, kteří tato spojení několikrát opakovali. Tak došlo k významnému nárůstu nestandardních jedinců. Přesto se český chov může pochlubit řadou velmi pěkných jedinců a několika šampióny.